Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zachráněná Lady Milena: Nobelovku by dostal Winton za všechny!

26. 09. 2014 17:30:18
Rozhodl jsem se s Vámi podělit o rozhovor se zachráněnou Lady Milenou. Bylo mi ctí si vykládat s charismatickou ženou, která mi věnovala svůj čas na konci školního roku. Jak vnímala veškeré skutečnoti, které měly být navždy tajemstvím?

Lady Milena patřila mezi ty šťastnější děti. Na rozdíl od ostatních se ji podařilo po roce v Anglii se svými rodiči opět setkat a po druhé světové válce se rozhodli s rodinou v Británii zůstat. Dnes 84 letá Lady Milena, jediná Češka s tímto šlechtickým titulem, o svém příběhu a událostech roku 1939 přednáší českým, ale i britským studentům. V Česku v rámci vzdělávacího projektu „Loterie života“ dramaturga Zdeňka Tulise a režiséra Mateje Mináče. Lady Milena významně spolupracuje s Liverpoolskou filharmonií. V Prestonu na severu Anglie, kde se svojí rodinou bydlí, je oceněna jako čestný občan města. Mimo jiné se stará o výměnné pobyty studentů v oboru gastronomie na mnoha českých školách.

Když jste se v květnu roku 1939 dozvěděla o vlaku, který Vás zachránil, bylo Vám 9 let a vaší mladší sestře tři a půl roku. Na co si vzpomínáte z Vaší cesty do Velké Británie?

Druhého srpna jsme společně s maminkou stáli na Wilsonově nádraží. Dědeček mi dal památník, do kterého se zapsala celá rodina. Do deníku mi napsal, abych zůstala věrná zemi, ze které odjíždím, rodičům a jemu, a odjeli jsme do Anglie. Dvacet čtyři hodin jsme byli zavření ve vagonu. Nejprve jsme přijeli do Holandska a poté jsme nastoupili na loď. Holanďané nám dali čaj s mlékem, který nám vůbec nechutnal. Stýskalo se nám po českém chlebu.

Přijely jsme do Liverpool Train Station do Londýna, kam pro nás přijel jeden Angličan, se kterým jsme měly s mladší sestrou bydlet. Tenkrát jsme samozřejmě anglicky nemluvily. Bydlel blízko Manchestru, v malém domečku. Byly tam dvě ložnice, obývák a kuchyň, kde byla vana. Měli dceru, kterou poslali k babičce, protože neměli pro všechny místo. Po příjezdu do Británie se stávalo, že jeden ze sourozenců šel do jedné rodiny a druhý šel do druhé. Tahle rodina viděla naši fotografii, kde mě sestra držela kolem krku. Tak se rozhodli, že nás vezmou obě.

„Maminka utekla přes Norsko do Anglie, po roce jsme zase žili jako rodina spolu“

Co se v tuto dobu dělo s Vaší maminkou a tatínkem?

Otec, v březnu roku 1939, se díky pomoci v Německu a Belgii dostal šťastnou cestou do Anglie. Byl nemocný a v Anglii šel do nemocnice, nemohl se tedy o nás postarat. V únoru 1940 se objevila naše maminka. S tátou jsme jen věděli, že jí někdo pomohl, a přes Norsko se dostala do Anglie. U britské rodiny jsme bydlely jeden rok a poté jsme žili jako rodina spolu.

Otec nechtěl, abych zapomněla česky. Chodila jsem do Československe státní školy ve Velké Británii, kde jsem šla přímo do sekundy, tercie, kvarty. No a v kvartě jsem seděla dva roky, protože jsem propadla v latině a v matematice.

„Mnoho dětí, které se vrátily, své rodiny už nenašly...“

V roce 1945 skončila válka. Vy jste zůstala v Anglii a začala se učit jako dětská ošetřovatelka. Kam potom směřovala Vaše cesta?

V roce 1949 jsem jela jako 'au paire' do Francie, po dvou letech jsem se vrátila do Anglie, kde jsem potkala svého nastávajícího manžela.Dědeček, babička a příbuzní - všichni zahynuli. Většina spolužáků z České školy, kteří se vrátili, své rodiny už nenašli. Rozjeli se do světa – Kanady, Itálie, Ameriky a do 11 dalších zemí. Po čtyřiceti letech, v roce 1985 jste se setkala se svými spolužáky z československé školy...

V roce 1985, celá Anglie slavila 40 let po válce a my jako škola jsme si udělali sraz v československé škole v Llanwrtyd Wells ve Walesu. To byla vesnička, která když jsme tam v roce 1943 jako „Wintonovy děti“ přijely, vůbec nevěděla, kdo jsme. České a Slovenské děti nikdy neviděli. Abychom se s nimi seznámili, pozvali jsme je na představení. Když jsme jako poslední píseň zazpívali Walešskou hymnu, ta vesnice si nás úplně „adoptovala“ a do dneška se druží s Českým Krumlovem. To jsme ještě stále o panu Wintonovi nevěděli.

„Na to už jsem dávno zapomněl, to všechno můžeš vyhodit“, odpověděl Nicholas Winton na nález jeho manželky Grety

40 let po válce, o nálezu všech dokumentů a fotografií na půdě paní Gretou, manželkou pana Wintona, ví celý svět. Příběh se šířil velmi rychle. Mnoho lidí si vzpomene na dojemné setkání pana Wintona s dětmi v televizním studiu. Bylo to skutečně první setkání se zachráněnými dětmi? Znáte příběh, o kterém tvrdíte, že se o něm moc neví.

Ona to skutečně našla paní Greta, ale ve stejnou dobu Nicholas Winton byl jeden z těch, co pomáhal budovat pečovatelský domov ve městě, kde žije. Skoro ve stejnou dobu, když se ukazoval televizní program, měli manažeři pečovatelských domů výroční setkání v Londýně.

Jeden z těch manažerů byl Rudi Wesely z Sheffieldu, který také v roce 1939 přijel jedním z Wintonových vlaků. Při schůzi seděl vedle staršího pána. Mluvil anglicky s přízvukem. Ten starší pán se ho zeptal, odkud je. On řekl, že před 50 lety přijel vlakem z Prahy a ten starší pán řekl: „To jsem já, který ty vlaky organizoval.“ A to byl Nicholas Winton. O tom se skoro neví, ale hlavní bylo, že se to dostalo do rukou Esther Ransen. To jste určitě viděli v dokumentárním filmu Mateje Mináče „Síla lidskosti“.

Během filmu vidíte, jak je pan Winton pozvaný do televizniho studia netušíc, že vedle něho sedíme z jedné strany Věra Gissingová, z druhé strany já. Později přišli na to, že Věra Gissingová celá ta léta bydlela 15 minut od Nicholase Wintona. Když se o něm dozvěděli další lidé, začali mu psát dopisy z celého světa a Věra se stala jeho sekretářkou. Jak říkal ve filmu, dneska má přes 5 000 dětí.

Od ledna jste měla 16 přednášek v Anglii, navštívila jste také školy v Česku. S jakým zájmem se setkáváte u mladých lidí?

Dnes nás je několik, kteří o našem zachránění a o panu Wintonovi děláme přednášky, aby se na takový čin nezapomnělo. To byste se divil, jaký je o to zájem u mladých lidí.

Když mluvím k 11 letým dětem, během půlhodiny jim vykládám, jaké to je odjet, opustit rodiče. Od jedné třídy jsem tehdy dostala 15 dopisů, jeden si vozím s sebou od jedné holčičky. Píše v něm, že má malého tříletého bratra a nechápe, jak jsem se já mohla starat o moji malou sestřičku, které byly tři roky.

Psala, že pomáhá mamince, a že jak já jsem mohla s tou mou sestřičkou sama odjet. Když sama odjela na týden na dovolenou se školou a už druhý den se jí začalo stýskat. Na konec se dětí zeptám, jestli rodičům někdy říkají - já vás nemám ráda, aby zvedly ruce. A ona napsala: „A potom, když jste se nás ptala, jestli říkám rodičům, že je nemám ráda, tak jsem si to rozmyslela a dneska si rodičů velmi vážím.“ A to je 11 leté dítě, které mi napsalo.

„Rychlý dějepis, rychlý zeměpis, poté k celému příběhu...“

Ti starší 14-15 letí se mě ptají na otázky až po přednášce. Oni se neradi ptají na otázky před ostatními, radši potom přijdou za mnou. Než někde dělám přednášky, tak poprosím všechny profesory, aby studentům něco řekli o holocaustu – aby je trochu připravili. Například pro školy mám 8 výkresů, jak vypadaly Čechy od roku 900 až do současnosti, protože děti neví, že Československo neexistovalo do roku 1918. Tak se jim musí nejdříve vysvětlit, co to je za zemi – rychlý dějepis, rychlý zeměpis. Musím říct, že tady se o celém příběhu ví víc, než v Anglii.

Myslíte si, že by měl sir Nicholas Winton za své činy získat Nobelovu cenu?

Nicholas Winton stále říká, že jediné, co on udělal úplně sám – našel ty rodiny v Anglii. Tvrdí, že on sám to nemohl udělat, že v Praze mu pomáhali různí lidé. Ale on to sám sepsal, dával do novin inzeráty a našel všechny ty rodiny. Sám říká: „Já nechci žádnou Nobelovu cenu.“ Dnes už je z té doby jediný, ale tu Nobelovu cenu by měl za všechny, nejen za sebe.

Bylo by podle vás v dnešní době něco podobného vůbec možné?

Dnes už podobné činy nejsou snadné. Když my jsme přijeli do Anglie, nebyl tady nikdo, kdo by proti tomu protestoval, aby nějaký Angličan adoptoval židovský dítě. Dnes, když přijedou třeba z Pákistánu, vidím to kolem sebe. I když jsou to malé děti, tak nechtějí, aby je chránili Angličani. Dnes by jeden člověk tohle udělat nemohl.

Co je podle vás posláním příběhu pro dnešní generaci v době, kdy se každý chvástá tím, co dělá pro společnost?

Hlavní poslání napsal pan Winton sám roku 1939. Každý má někomu pomáhat, že nestačí jen, abyste klidně žil, nikoho nezlobil a nic nedělal. „Just to live a good life and do no wrong.“ (žít dobrý život a nedělat nic špatného). My všichni (Wintonovy děti) někomu pomáháme, nemluvíme o tom a neděláme to s úmyslem, že za to něco získáme.

Lukáš Kotlár

Autor: Lukáš Kotlár | pátek 26.9.2014 17:30 | karma článku: 13.20 | přečteno: 364x

Další články blogera

Lukáš Kotlár

Nesjednocený systém péče o ohrožené děti: děcáky prozatím pod MPSV nebudou

Reaguji na významnou událost, která se odehrála na adresu dětských domovů. Zdali se dnes jedná spíše o "zájem ředitelů" či jak se krásně říká "zájem dítěte", to mi dnes není jasné. Názory "odborníků" jsou opravdu k zamyšlení.

16.11.2015 v 20:34 | Karma článku: 15.90 | Přečteno: 508 | Diskuse

Lukáš Kotlár

Romská témata v médiích? Pozor, čtenáři vysílají signál

Ačkoliv nedávný průzkum CVVM ukázal, že Romové jsou až v 80 procentech Čechům nesympatičtí, je zřejmé, že mediální zájem o Romy a témata spojené s nimi, naší společnost rozhodně neopustí. Souhlasím s názorem, že ke zlepšení soužití Čechů a Romů se musí změnit přístup společnosti, jejíž součástí jsou i Romové. A já si myslím, že alespoň z mediálního hlediska, jsme na dobré cestě

27.3.2015 v 15:24 | Karma článku: 11.80 | Přečteno: 1241 | Diskuse

Lukáš Kotlár

FOTOBLOG: Momentky ze země indické

Rozdělím se s vámi o některé momentky z Indie. V Indii jsme pomáhali stavět školu a schody v náročném terénu. O dalších zážitcích a nových zkušenostech pro vás chystám blog. Během volných chvílí jsem jsem se na Indii koukal skrze objektiv...

4.11.2014 v 10:10 | Karma článku: 8.98 | Přečteno: 301 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Helena Vlachová

Nejhezčí prázdniny

Venku lije jako z konve a nějak se mi vybavily vzpomínky na mé prázdniny, jež lze považovat za jedny z nejhezčích

24.7.2017 v 6:46 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Filip Vajdík

Rychle žijme, než budeme taky dead!

Pořád někdo umírá. A já bych řek, že je potřeba ten život patřičně využít, ještě před tím, než budeme taky dead. Život je cesta z mámy do rakve. A mezi nimi se odehrává ten hlavní děj pro naše bytí!

23.7.2017 v 23:09 | Karma článku: 3.55 | Přečteno: 110 | Diskuse

Richard Mašek

Sociopat. Jak ho rozpoznat, a jak se ho zbavit.

Sociopat je nejnebezpečnější lidskou mutací, která existuje. Psychopat Vám dá rychle najevo, co je zač ale sociopat se tváří, jako váš nejlepší přítel nebo dokonce partner.

23.7.2017 v 21:17 | Karma článku: 24.93 | Přečteno: 983 | Diskuse

Jana Slaninová

Ekonomika v háji, lidské vztahy v háji: Konec světa jak jsme jej znali?

Máme na slovo vzaté odborníky na kde co. Nejvíce jsou slyšet hlasy, které mají jako výkladní skříň permanentní kritiku. Ale nabízí tito kritici něco jiného než kritiku samotnou? Umí nabídnout odborné a skutečně funkční řešení?

23.7.2017 v 18:18 | Karma článku: 20.22 | Přečteno: 590 | Diskuse

Martina Studzinská

Proč jsem se nestala milionářkou

Existují zhruba dva druhy lidí: Jedni peníze doslova přitahují a druzí jako by měli s hmotnými statky všeho druhu stejný pól magnetu. Prostě se odpuzují. Já patřím k těm druhým. Ke kterým patříte vy?

23.7.2017 v 17:02 | Karma článku: 10.77 | Přečteno: 362 | Diskuse
Počet článků 18 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1064

Lukášovi je 20 let, studuje politologii a mezinárodní vztahy v Praze. Díky nejrůznějším projektům a spolupracím se věnuje médíím nebo světu dětkých domovů, kde sám vyrůstal 16 let. Hudební nástroje, sport, tanec a nebo cestování, moderování, jídlo. Nejen toto je pro něj přirozenou součástí života. Poslední dobou ho v životě ovlivňuje, nejen osobní zkušeností, ale také v roli projektového koordinátora - Mezinárodní cena vévody z Edinburghu (DofE). 

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.