Co s dětskými domovy? Aneb z pohledu, o kterém se nemluví

Nadměrný počet dětí v dětských domovech je skutečně vysoký a myšlenka snížení tohoto počtu je podle mě velmi dobrá. Avšak mě zaráží způsob, jakým k tomuhle cíli chce vláda dojít a možná je potřeba se zamyslet nad tím, co „mediální bublina“ dokázala vytvořit a způsobit těm, kterých se to skutečně týká.

Lukáš Kotlár

Kromě politických a ekonomických problémů se u nás v současné době hodně mluví i o rušení dětských domovů. Myslím, že jsem si dokázal udělat vlastní názor, tedy názor z pohledu dítěte v dětském domově.

Nevím, zdali jde opět o ubohé naplňování státní kasy tím, že se uzavřou dětské domovy, avšak je potřeba, aby si vláda uvědomila, že peníze jdou v tomhle případě stranou. Je určitě nutné, abychom se zamysleli nad faktem, že v dětských domovech je možná zbytečně nadměrný počet děti. Čí to je vina a kdo za to může? Podle mě to přesně mluví o tom, jak se náš stát stará o občany.  Těm, co nepracují, dává peníze. Těm, kteří mají velké finanční problémy v rodině, je odebráno dítě. Ale je tohle správně? Má například smysl slepě „investovat“ do takových rodin, které úmyslně využívají sociální dávky, nehledají cestu ke zlepšení jejich situace a mají naprostou pohodlnost vůči státu?

Myslím, že existuje jiná cesta a řešení, než obyčejné a neefektivní nalévání peněz, které stejně problémy neřeší.  Vláda by se podle mě měla zamyslet nad tím, proč k takovým problémům, jako jsou právě problémy (chování, ekonomické) v rodině a následovné umístění dítěte do ústavních zařízení vůbec dochází. Měla by raději pracovat s rodinami než prostě jednoduše odebrat dítě. Poté by jistě nemusela vláda řešit přeplněné dětské domovy!

A má to svůj smysl!

Kdyby byly dětské domovy skutečným řešením, jak by se na první pohled zdálo, proč je to špatně, že existují a jsou naplněné? Logicky je pro vládu neefektivní investovat v dětském domově do někoho, kdo v osmnácti letech z domova odejde naprosto nepřipravený a bez absolutního tušení o realitě o životě, neboť po celou dobu v dětském domově měl nasazeny „růžové brýle“ a vše mu bylo přineseno pod nos. Je jasné, že tomu tak není v každém případě, ale dovolím si tvrdit, že ve většině to tak je. A tímhle se uzavírá celý „začarovaný kruh“, neboť tihle lidí, kteří odejdou z dětského domova, obvykle nejsou plátci daní, nepracují a zakládají rodiny, o které se nedokáží slušně postarat a jejich děti končí tam, kde jejich rodiče. Možná, že kdyby raději změnila vláda systém výchovy v domovech, získali by tak mnohem více daňových poplatníků a určitě by si nevychovávali takové, do kterých by jen pak museli slepě „investovat“.

Jsem velmi rád. Že vláda si po 20 letech konečně uvědomila, že tímhle směrem to nejde a pustila se do reformy dětských domovech. Je však důležité, aby vše předem promyslela a neudělala chybu, kterou nelze vzít zpět.

Lukáš Kotlár