Současné rasové problémy a problematika soužití etnik v ČR

Jmenuji se Lukáš Kotlár, je mi 15 let a jsem příslušníkem jedné z největších etnických skupin v ČR – Romů. Tato skutečnost v mnohém ovlivnila můj život.

Lukáš Kotlár

Od svého narození, kdy matka utekla z porodnice, jsem své první roky prožíval v kojeneckém ústavu v Brně. Ve čtyřech letech jsem byl přemístěn do dětského domova, ve kterém žiji už 11 let. Svoji rodinu jsem poznal teprve nedávno a musím říci, že první setkání ve mně vyvolalo nepříjemný pocit. Nejen proto, že jsem jednotlivé členy neznal, ale také proto, že jsem jim nerozuměl a svým vystupováním na mě působili negativním dojmem. Vyrůstal jsem totiž mezi „Bílými“ a typický „cikánský“ život mi šel z cesty. Dnes vím, že to bylo jediné štěstí i za cenu toho, že svoji rodinu téměř neznám. Jsem šťastný a vím, že můj budoucí život bude mít smysl.

Moje první návštěva proběhla o letních prázdninách v roce 2010. Během svého pobytu v Brně u rodičů jsem si všímal věcí, které mě zarážely. Mezi ty první patřila například „jízda na černo“ v MHD nebo nevhodné vyjadřování a hlučnost na veřejnosti. Doma za zavřenými dveřmi se však situace ještě stupňovala. Místo funkční a pohodové rodiny se zde dělo něco, co mi vyráželo dech. Moje přítomnost jim nezabránila v užívání drog, v nadměrném pití alkoholu, ale ani v častých agresivních hádkách. Nikdy nezapomenu na bezmoc, kterou jsem pociťoval během nekonečných dnů svého pobytu ve své vlastní rodině. 

Díky této zkušenosti je můj názor na Romy téměř totožný s názorem těch, kteří mají vůči nim předsudky a vnímají je jako nepřizpůsobivé. V mém osobním životě se setkávám s faktem, že lidé o mně mají špatné mínění. Vzhledem k těmto předsudkům se musím za ostatní Romy stydět. To je také jeden z důvodů, proč se jim ve svém okolí co nejvíce vyhýbám. Mám strach a raději vyhledávám místa a lidi, kterým můžu ukázat, že v naší zemi jsou i slušní Romové, kteří mají své cíle a chtěli by něčeho dosáhnout.

Ale co vlastně vede k problémům soužití Romů a majoritní společnosti v ČR? Ze strany Romů je to jasné. Jejich nepřizpůsobivost a pohodlnost. Od mých rodičů vím, že těmto lidem jde pouze o to, aby měli velkou rodinu, jídlo, přátele a volné dny, které stráví sezením na náměstí za doprovodu romské hudby. Jsou takhle šťastní, a proto nevidí žádný důvod k tomu, aby se zajímali o studium, případně o práci. Na druhou stranu z pohledu „občana z většiny“ si myslím, že jde především o předsudky, mezi kterými všichni vyrůstáme a určitě se jich budeme těžko zbavovat. Od kamarádů vím, že většina předsudků pochází z vlastní negativní zkušenosti. Je mi docela líto, že se Romové musí zviditelňovat právě nevhodným a nedůstojným chováním.

Já osobně jsem se nikdy necítil vysloveně dotčen předsudky, kromě těch, které jsem popisoval výše. Ale například můj otec má úplně jiné zkušenosti. Jasně mi popsal jednu stále se opakující situaci, která ho občas trápí. Dodnes se nedokáže smířit s tím, že skoro pokaždé, když vejde do obchodu, se za ním postaví silný muž s nápisem „SECURITY“. Chtěl po mně znát vysvětlení toho, proč si o něm lidé myslí, že chce něco ukrást, když on nikdy problémy s krádeží neměl. Neváhal jsem a vysvětlil mu, že je Rom a že česká společnost má vůči Romům předsudky. Ale na druhou stranu za předsudky si částečně mohou Romové sami.

Ale má tohle vše nějaké řešení?

Jistě víme, jak je to s dětmi v romských rodinách. Většina dětí se rozhodně nerodí do láskyplné rodiny a rozhodně je na svět neuvítá finanční jistota. Rodiče nepracují a na denním pořádku je alkohol nebo cigarety. A jaké je řešení? Stát dává těmto rodinám sociální dávky a v dalších případech se dávají děti do dětských domovů. Myslíte, že je to správně? Podle mého názoru ne. Myslím, že nejprve by měl stát více pracovat s rodinami, které mají problém vychovávat své děti. K tomu, aby mohli vést Romové slušný život, potřebují rodinné zázemí, vzdělání a motivaci se zapojit do běžného života „Bílých“. Jsou to právě romské děti, které vychází z dětských domovů nepřipraveny a poté se často dávají na kriminální dráhu.

Teprve poté, co docílíme změny přístupu většinové společnosti, můžeme měnit i romské spoluobčany. Lidé by zjistili, že Romové jsou najednou schopni vychovat své děti, jsou plátci daní a snaží se, aby státu nepřidělávali starosti.

Nyní už nezbývá nic jiného, než si navzájem vytvářet prostředí, ve kterém se budeme všichni cítit bezpečně a šťastně. Pevně věřím, že jednoho dne se Romům povede dokázat, že mají i na víc, a ukážou, že se umí přizpůsobit.  Měli bychom si uvědomit, že jsme jeden národ a jestliže budeme táhnout za jeden provaz, není ještě vyhráno. Musíme všichni táhnout za stejný konec.

Lukáš Kotlár, 15 let