Je možná výchova dětí bez osobního vztahu?

V rámci výchovy dětí v dětských domovech podle mne docela podstatná otázka, na kterou by se zdálo, že je jasná odpověď. Událost, která se mi přihodila mne přinutila napsat tenhle článek a přijmout Vás ke společnému zamyšlení nad tímhle problémem, který dle mého názoru trápí většinu dětských domovů u nás. Vaše názory uvítám v diskuzi. 

Lukáš Kotlár

 "Hořelo srdéčko, hořelo plamenem, a když dohořelo, stalo se kamenem.

Je to snad 14 dní, co mi jedna vychovatelka po několika letech upřímně řekla: "Nemám k tobě žádný osobní vztah, pouze pracovní". Myslíte si, že takových vychovatelek není v domovech více? Jsem přesvědčen, že ano avšak to pro nás (především pro chovance v DD) musí znamenat velkou hrozbu, se kterou se již mnoho let setkáváme. Na jednu stranu chápu, že to je "jen" práce a zaměstnanec v DD má svoji vlastní rodinu a mnoho dalších, ke kterým má osobní vztah, ale na druhou stranu nemůžu pochopit, jak člověk, který vystuduje školy na to, aby tuhle práci mohl dělat, odmítá předávat svůj osobní vztah v tak těžké a náročné pozici, jako je vychovatel v dětském domově. Tudíž vystudovat školy ještě neznamená všechno. 

V žádném případě nejsem odborník, ale každý jistě potvrdí, že k výchově dětí je potřeba osobní vztah a to alespoň nějakou cestou, když už ne od mamky nebo taťky. Myslím si, že ke kvalitní a dobré výchově nepotřebujete rozhodně vysokou školu, ale předvším srdce a chuť.

Naskytuje se hned další otázka. Co se stane s takovým dítětem, který v domově vyrůstá od tří, čtyř či pěti let. Poznamená dítě to, že mu téměř nikdo před spaním nečte, neobejme a neřekne mu mám tě rád, nebo třeba, že je to nejkrásnější dítě na světě? Jenže to není jen u malých dětí. Co se  stane s puberťákem, který si nemůže většinou ani pořádně svěřit dospělákovi, protože mu prostě jednoduše nevěří a nenalezne tak pochopení či případnou pomoc? Co se stane už s dospělým člověkem, který musí opustit dětský domov, ale není na to dostatečně připraven a tam, kde prožil mnohdy více jak deset - patnáct let, se za ním jen tak najednou zavřou  dveře? 

Myslím si, že to musí tyhle děti hodně ovlivnit v budoucím životě, především ve výchově právě jejich dětí. Že nebudou moct předat lásku, protože jim samotným vlastně nebyla žádná dána. Ukončil bych to asi pozitivním přáním, aby budoucí rodiče dávali, pokud to bude možné to, co jim, když byli v tomle věku, scházelo.